29. 06. 2023 – 30. 07. 2023, vernisáž 28. 06. 2023 19h
Poslední výstava s názvem Bleus Explosions uzavírá kapitolu Nukleární kultury v galerii 35M2. Poslední část prozkoumává téma nejen jaderného odpadu a završuje téma toxické budoucnosti nejen z pohledu dopadu radiace. Název je inspirován francouzským umělcem Yvem Kleinem a jeho dopisem z roku 1958, který poslal prezidentovi Mezinárodní konfederace atomových výbuchů. Reaguje v něm na testování atomových bomb nejen nad Nevadou a sám v něm Konfederaci navrhuje zamodřit svou proslavenou ultramarínovou modří zvanou IKB místa, kde se testování odehrávalo. Umělci šlo hlavně o to, aby se vytvořila určitá mapa, která ukáže, kde jaderné bomby dopadly, a jejich místo se tak evidovalo – zároveň jde také o politický akt, který by ukázal, že jich nebylo zrovna málo.
Symbolem 20. století byly obecně výbuchy – jak to sám demonstruje Yves Klein se svou proslavenou IKB. Pro 21. století je symbol již jiný – prožívání a soužití s radiací –, ať již z perspektivy ubližování sobě samým (lidem, živočichům, Zemi), a to především z hlediska jedů a toxického zamoření (post-fukušimský komplex), nebo z perspektivy umění nukleárního antropocénu, který hraje v současné době stále vysokou hru prostřednictvím nukleární energetiky (válka a zbraně na Ukrajině).
Výstava se zamýšlí nejen nad politikou odpadu v rámci toxické manipulace s jedovatými látky a nad tím, co ponecháváme dalším generacím, ale také nad problematičností současných klimatických změn, se kterými tyto jevy riskantně souvisí. Jak dlouho může takové místo sloužit, aby nebylo nebezpečné? Je etické odpad ponořovat do hlubinných odkladišť? Co však víme je, že zabíráme místa, ať již po atomových a termonukleárních výbuších, která se dlouhodobě musí rekultivovat z nánosů toxinů a radiace i po několika letech, nebo místa, která tento osud jakožto hlubinné úložiště teprve čeká. Skupinová výstava tak ukazuje různé kritické pohledy na práci s odpadem, recyklací či pamětí místa postiženého zkušeností s výbuchem.
Česko-londýnská fotografka Veronika Lukášová zpracovává fascinaci jadernými výbuchy v lokalitě Trinity Site v USA. Díky tomu, že známe přesný počátek nukleárního antropocénu, se autorka na místo vydala o 64 let později. Velkoformátová tapeta nám zesiluje pocit, jako bychom byli na daném místě. Malá fotografie umístěná na plotu demonstruje výbuch, který proběhl dne 16. července 1945 v 5:29:45 hodin, kdy byla testována první 19kilotunová atomová bomba.
Projekt Toxická voda je výsledkem 4 autorek a autora v rámci jednosemestrální spolupráce, která vznikla na základě transdisciplinární a experimentální praxe Planety B, Modulu pro udržitelnost a civilizační problémy, která je součástí Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v roce 2022. Autor a autorky se zamýšleli nad úlohou vody při výrobě jaderné energie. V lokálním kontextu si vybrali problematiku uranu a jeho odkaliště v Dolní Rožínce na Českomoravské vrchovině. Videoesej proniká do různých vrstev problematiky – ať již symbolické, související s místem, nebo faktické, prohlášeními a podáváním kvantitativních informací. Cítíme tu však ambivalenci, kterou lze do značné míry vypozorovat v nejistotě přinášené uranovým průmyslem, který zde fungoval po dobu 70 let, přičemž sebemenší únik do okolí mohl ohrozit zdejší vodní ekosystém. Přestože necitlivě zasahoval do celé zdejší přírody, zároveň přispěl k pracovním místům a místní infrastruktuře. Se zastavením těžby, kdy v současné době probíhá sanace lokality, má jednoho dne zmizet radiace a mají se zamést stopy existence této těžby. Lokalita bude osázena trávou a tak by měla splynout s krajinou v jeden celek. Jenže proces rekultivace je více než zdlouhavý a bude trvat minimálně desítky let, než dojde k očistění místa. Toxická voda tak nabízí pohled do této krajiny a ukazuje nejistý stav vody v prostředí zasaženém radioaktivitou při výrobě jaderného paliva z vytěžené rudy.
Poslední autorkou je litevská umělkyně Ruta Putramentaite, která dlouhodobě žije a pracuje v Praze. Autorka zde prezentuje svoji sochařskou instalaci, která je zpracována z různých recyklovaných materiálů: odpadu, hlíny, cukru, bioplastu či jízdního kola. Umělkyně se dlouhodobě zabývá odpadem jako komoditou, která po nás zůstává – zamýšlí se nad zaplňováním životního prostoru na naší planetě a kam se všechny věci vlastně ztrácí. Třídit plast, papír a někdy i kov již umíme, ale co další věci? Dost často se, jak víme, některé ani nerozkládají. Snaží se tak věcem kolikrát dát novou životnost – věcem, které pozbývají smysl pro konzumenta, které již pro něj nemají žádnou hodnotu. V sochařské instalaci „tady je vše vzdálenost, tam to byl dech“ autorka obaluje předměty svojí speciálně vymyšlenou směsí, která dává další prostor k žití druhům v budoucnosti, jež zde mohou začít koexistovat. Fiktivní fragmenty kola či repráku tak poukazují na lidskou materializaci, která postupně zabijí, a otázkou je, co opět přenechává dalším generacím.
Hostkou se pak při výstavě Bleus Explosion stává studentka Maria Neal z ateliéru Performance na FaVu, která si přichystala zvukový radiový přenos z lokální skládky z Rumunska, který bude v určitých datech pouštěn online s jejím zvukovým dotvářením.
umělci·kyně: Veronika Lukášová, Maria Neal, Ruta Putramentaite, Zuzana Budzaková, Ján Cholvadt, Zuzana Řičářová, Viktória Žigmundová
kurátorka: Tea Záchová
foto: Peter Kolárčik
Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy, Městské části Praha 3, Ministerstva kultury a Státního fondu kultury České republiky. Za podporu srdečně děkujeme.
