25/9/2021-16/10/2021

Rozhovor: Viktória Beličáková, Bianca Hisse, Laura Cemin

Viktória: Váš projekt „What led us here“ (Co nás sem zavedlo) v Galerii 35 m2 se zaměřuje na předivo veřejných prostorů, jeho neviditelné mechanismy, toky a proudy, které řídí naše těla a jejich pohyb prostorem. Projekt vychází z vašeho výzkumu veřejných nápisů, jejich jazyk

a a sémantiky, jež ovlivňují naše chování a trajektorie, jimiž se v každodenním životě ubíráme. Zabýváte se rovněž politikou mobility a migrace i tím, jak se tyto procesy odrážejí v byrokratickém uspořádání, ale i v osobnějším, intimnějším smyslu. V rámci výstavy budou k vidění videozáznamy z vašich performancí ve veřejném prostoru a budete rovněž pracovat s LED reklamními nápisy, jaké obvykle vídáme ve veřejném prostoru. Co se stane, vezmete-li všechny tyto prvky i toto prostředí a přenesete je do galerijního prostoru?
Bianca: Ve své práci a sochách využívám spoustu předmětů a materiálů pocházejících z veřejného prostoru. Ve veřejném prostoru mají reklamní nápisy velmi specifickou funkci, když je ale vystavíte v galerii, vytrhujete je z jejich původního kontextu. Vystavíme-li je uvnitř bílé ko

stky, kde se na ně navážou různé konvence a významy, diváci k nim okamžitě začnou přistupovat jinak.
Laura: Reklamy a obrazy jsou v současnosti všudypřítomné, a to do té míry, že už jim ani nevěnujeme pozornost. Ztrácejí se v předivu veřejných prostorů. To, že je přeneseme do galerie, kam lidé chodí s cílem aktivně se k něčemu postavit, představuje gesto zdůrazňující to, co je všudypřítomné a co volá o pozornost, ale zároveň si toho nikdo nevšímá. S tím z konceptuálního hlediska souvisí například imigrační politika: je nám úplně jasné, jak problematická je politika upravující otázky pohybu osob a povolení k pobytu, nicméně její neustálá přítomnost v médiích podle všeho nevede k výraznějšímu pocitu neodkladnosti, ale spíše naopak – má za následek, že se věci ztratí na pozadí, jako nějaký šum, na který si následně zvykneme.
Bianca: Dynamické LED nápisy ve výlohách obchodů často zobrazují sdělení jako „Vítejte“ či „Otevřeno“, takže jsme se rozhodly je využít ke zviditelnění věcí, na které společnost zapomíná nebo které přehlíží.
Viktória: Jedním z nejdůležitějších prvků této výstavy je jazyk. Můžete vysvětlit, jak s jazykem

pracujete a jaký je přitom váš cíl?
Bianca: V tomto díle se jazyk vyvíjí do té míry, že se postupně stává poetickým. Hledáme způsoby, jak jazyk ohýbat, a to, jak chladnou úřední řeč, tak i vzrušující jazyk reklamy. Jak je lze zkroutit, aby se staly něčím docela jiným – abstraktním, poetickým – něčím, co lidé mohou spojit s vlastními zkušenostmi nebo vztáhnout k vlastním kontextům. Našim cílem je ohnout jazyk směrem k méně očekávatelným významům.
Laura: Při výběru konkrétního jazyka i použitých vět jsme postupovaly velice opatrně, protože je velice snadné sklouznout do odsuzujícího narativu. Svým dílem nemáme v úmyslu někoho přibíjet na kříž, prostě chceme jen přitáhnout pozornost. Při výběru nápisů, které rolují na LED nápisech, jsme nejprve začaly pracovat s jednou větou, ale velice rychle nám došlo, že tu větu lze číst různými způsoby. A takto jsme na základě imigračních formulářů vytvořily poetický text. Tahle báseň ale není jen o tomto tématu, hovoří i o jiných věcech – například obecně o vztazích, intimitě či sounáležitosti. Snažíme se tento koncept otevřít a dát divákům prostor, aby mohli zapojit vlastní zkušenosti. Je to tak spíš nabídka určená návštěvníkům. Tohle já osobně od díla očekávám. Je to svého druhu prohlášení, ale…
Bianca: …není to jasná odpověď.
Laura: Přesně tak.

Viktória: Pracujete se dvěma diametrálně odlišnými rovinami jazyka: s jazykem reklamy a řečí úřadů – s nimiž se setkáváme v poměrně odlišných situacích a kontextech. Volíte si je cíleně, ale jejich paralely a propojení nejsou na první pohled patrné. Proč jste se rozhodly proti sobě postavit právě tyto dvě formy jazyka?
Bianca: Jazyk reklamy je přitažlivý, zatímco jazyk imigrační politiky je byrokratický, zároveň ale mají něco společného. Oba jsou v neoliberálních ekonomikách velmi důležité a jsou rovněž součástí strategií, které tento typ ekonomiky potřebuje k tomu, aby buďto povolil či zakázal pohyb ve veřejném prostoru. Oba mají souvislost s politickými rozhodnutími.
Laura: Souhlasím. Začaly jsme úvahou o tom, jak se tyhle nápisy používají a jaké typy vět se na nich zpravidla objevují. Velmi rychle nám došlo, že jde zejména o vchody a východy, to, že někoho pustíme dovnitř a někoho jiného ven. Když žádáte o vstupní víza do nějaké země, musíte přitom často prokázat, že si s sebou přivážíte dost peněz. Takže, máte-li peníze, jste svým způsobem vítáni. Středobodem všeho je i nadále ekonomika a peníze.
Viktória: Ale poetický narativ na LED nápisech je jen jednou částí vaší tvorby. Druhou tvoří dva záznamy performancí ve veřejném prostoru. Můžete něco říci k místům, která jste si pro performance zvolily? Co vás k tomuto výběru vedlo?

Bianca: Nejprve jsme se shodly na tom, že chceme udělat performanci s využitím reklamních nápisů, abychom si ověřily, co mohou ve veřejném prostoru vytvořit. Chtěly jsme, aby paralelně běžely akce v Norsku i Finsku, aby performance propojovaly naše vlastní kontexty a vytvářely srovnání a vztah mezi těmito dvěma zeměmi, v nichž jsme nejčastěji pobývaly a v nichž jsme podstupovaly řadu úředních postupů jen proto, abychom v nich mohly žít. Velmi podstatné pro nás bylo odkazovat na naši vlastní sociální situaci. Obě jsme si zvolily podobná prostředí: prázdné prostory, parkoviště obehnaná plotem. Pro mne jde o meziprostory prakticky bez života, které se napojují na přechodný stav toho, když je člověk cizincem, nebo je-li permanentně mezi zeměmi.
Laura: V Helsinkách jsem si vybrala obrovský volný prostor uprostřed města, na němž stojí veliká, v současnosti opuštěná, kovová konstrukce, a který připomíná parkoviště. Děje se toho tam hodně: ploty, různé budovy a spousta grafitti. Pro nás byly zajímavé tyto nápisy volající o pozornost uprostřed jakési městské pouště a chtěly jsme, aby si lidé položili otázku, proč tam jsou. Výstava nese název „Co nás sem zavedlo“ a tyto otázky vznášíme i v našich videích – co nás, jako performerky, zavedlo právě sem, na tato místa, proč jsme si je vybraly? Ale také to, proč jsme se jako přistěhovalkyně vydaly do Skandinávie. Co nás sem zavedlo?
Viktória: Vaše performance vycházejí zejména z pohybu a působí dojmem, že jsou založené na jakési choreografii. Jak vnímáte koncept pohybu a choreografie a jaké je podle vás mezi nimi propojení?
Laura: Pojem choreografie se zprvu používal zejména v tanečním kontextu: tedy jako prostředek k záznamu pohybů. Všechno má svou choreografii a také veřejné prostory jsou vrcholně choreografické. Semafory, chodníky a další prvky řídí náš pohyb, nutí nás zastavova

t, otáčet se, udržovat odstupy. Choreografie je prostě řazení pohybů do sekvencí a může jít o jakékoli pohyby: tělesné pohyby nebo kroky nutné k tomu, abychom se z jednoho místa dostali na druhé, ať už fyzicky, nebo duševně. S Biankou hodně uvažujeme také o choreografii byrokracie, protože obě tuto „papírovou“ choreografii provádíme už nějaký čas jako přistěhovalkyně: získat papír v jedné kanceláři, odnést ho do druhé a pak se vrátit zpátky do té první, protože vám chybí podpis … a tak to může pokračovat do nekonečna!
Bianca: Podle mne lze hovořit o choreografii jako o systému, zatímco pohyb je konkrétní akcí uvnitř systému. Veřejné prostory mají svůj vlastní systém, který sugeruje konkrétní způsoby pohybu s vlastními vzorci a styly.
Laura: Je-li choreografie systém, pak je pohyb to, jak jím proplouváme.
Bianca: Pro mne je síla či potenciál práce s pohybem, tělem a choreografií v tom, že tento kontext zásadně ovlivňuje, jaký pohyb budeme ve veřejném prostoru dělat.
Laura: Obecněji řečeno, pohyby bez kontextu postrádají význam. Když v náboženském kontextu zvednu ruce, něco to znamená, ale když to samé udělám na koncertě, bude to znamenat něco jiného. Velmi jednoduché pohyby ve dvou zcela odlišných kontextech znamenají dvě naprosto odlišné věci. Velice nás zajímají významy projektované do pohybů, co jsou tyto významy zač a jaký k nim máme vztah.

Viktória: Když děláte performanci ve veřejném prostoru, pohybujete se jeho spodními proudy s cílem zviditelnit, zhmotnit a ztvárnit určité zkušenosti. Jak v tomto kontextu pracujete s tělem?
Laura: Naše těla jsou ovlivněna prostředím a vším okolo nás, takže je nevyhnutelně ovlivňuje i společnost. Všechno, co nás obklopuje, všechno, co slyšíme a vidíme, musíme nějak zpracovat. Naše tělo je archivem těchto příběhů, pravidel, která s sebou často nevědomky neseme. Minimálně pro mne bylo velice zajímavé pozorovat ozvěny společenských struktur v mém vlastním těle i to, jak na ně tělo reaguje. Dosti intuitivně jsem se snažila zkoumat to, jak slova, jež jsme vybraly pro naše LED nápisy, ovlivňují mé tělo, jak se pohybuji a jak celou tuto zátěž nesu. Zkoumaly jsme různé způsoby přístupu, přiblížení k různým místům a také odchodu. Plížení, klouzání, válení či lezení. Ale také náš vztah k nápisu i slovům. Jaký je náš vztah k tomuto jazyku? V rámci své choreografie nápis aktivně nesu na těle a je pro mne metaforou tázání po tom, co člověk nese, jaké je jeho břemeno.
Bianca: Pro mě má performance a tělo potenciál upozornit na věci, kterým lidé nevěnují pozornost. A to je také často mé východisko: učím se, jak být citlivá ke svému okolí a jak dát významům možnost, aby se v projevily v situaci, již vytvářím.