13/12/2019 – 10/1/2019

Jak vypadá vnitřek šnečí ulity?

Výstava Davida Střelečka a Šimona Levitnera je naplněním jejich tvůrčích východisek v médiu prostorové instalace. Navazuje na hudební kompilaci a video No one Is an Island, vyprávěním o nutnosti změny našeho vztahu k bezprostřední živé blízkosti, mluvící jazykem poetické fantazie a přesto pulzující environmentální úzkostí z úhlu pohledu, kde se prolíná nelidské a imaginární. Také výstava objímá téma ekologie a hledání změny a naděje. Je rafinovanou zprávou světu tam venku, vzkazem v láhvi odneseným vlnami moře. Zpráva se však zároveň spirálovitě vine sama do sebe a uprostřed se nachází stěžejní důraz na komunitu, komunikaci a důležitost tvořivé souvztažnosti individualit. Je vnitřkem šnečí ulity. Když se šnek stáhne do sebe, je jeho forma svou vlastní podstatou. Tak i tato výstava je současně povrchem i niterností. Středobodem děl je samotný proces jejich vytváření, odrazy myšlenek a forem jednotlivých členů kolektivu v zrcadlovém systému šnekovy ulity. A paprskovitý záblesk se následně dostává ven, zatímco šnek medituje.

Divák se ocitá v prostorovém příběhu dělícího se na tři pomyslné uzly, jehož se sám stává aktérem. Podlaha průchodu mezi místnostmi funguje jako architektura znejištění. Musíme se stát obezřetnějšími, odložit uspěchanost a vlastním pohybem ohmatat a poddat se prostředí, na které nejsme zvyklí. Je to rýhovaný povrch, umožňující zakopnutí a vyžadující opatrný nášlap, citlivou interakci mezi rozhraními boty a podlážky. Většina povrchů se dnes vyhlazuje, což skýtá efektivní pohyb, není však kde se na něm skrýt a nakonec se stává pastí nemožnosti zastavení. Hladké bude vždy pohodlnější, ale také vystavené větší možnosti kontroly. Hladké je jednotné, viditelné, a geometrizující, zatímco rýhované je fragmentarizované, ukrývající a organické.

Skrze rýhovaný prostor se dostáváme k Hmyzímu domu, který je spíše happeningovou výzvou pro diváka: postav hmyzí dům. Autoři nám k tomu poskytují návod a v určitém lomu existence se divák proměňuje na stavitele hmyzích domků. Na konci cesty je troll, fantazijní postava obvykle tupá a nemotorná. Charakter, jenž se chvástá svou vlastní silou až do doby, kdy se omráčí vlastním kyjem. Ten jako nástroj tupé síly je podobně jako například nůž, bagr či ropný vrt technologická extenze lidského těla, která umožňuje prostupovat objekty, aniž by brala ohled na vnitřní integritu povrchu a niternosti materiálů, kterými proniká. 

Práce Střelečka a Levitnera mají nejčastěji podobu metaforických či skutečných průhledů do vizí jiných světů, či našeho vlastního s prvky augmentované reality. Vstupem na výstavu procházíme jedním z takových průhledů. Ocitáme se v prostorové bajce o znejištění, uvědomnění si sebe skrze jiné a nakonec katarzi. Zjišťujeme, že okno jinam se stává pokřiveným zrcadlem, že otevíráním průhledů ven zároveň otevíráme průhledy sami do sebe. A jelikož vcházíme do prostoru, který se otevírá dále a to nekonečně mnoha způsoby, nejsme nikdy před ani za, nýbrž mezi.

Šimon Levitner je absolvent FAMU a studentem AVU, grafický designer, VJ a reality congress a člen kolektivu BCAA system.

David Střeleček je studentem UMPRUM, designér, hudební producent eva01 a člen kolektivu BCAA system.

Kurátor František Fekete