14/7 — 14/8/2011
35-zakova-houdekA5.pdf
Kresby a malby Moniky Žákové lze vnímat jako zátiší nebo imaginativní krajiny, kde jsou v centru pozornosti detaily se zvláštním symbolickým významem – jakési ženské atributy fyzičnosti v podobě paruky, květu, vějíře, pavučin a taktilní síťě vytvořené z lehce, jakoby dočasně zauzlených provázků. Detaily se opakováním a redukováním tvarů mění ve znaky, zabydlují minimální, jakoby scénografický prostor přesně vymezený například kruhovou maskou nebo mizí pod oponou barevného nátěru. Moničiny obrazy zaujmou také křehkostí, rafinovanou monochromní barevností a pozoruhodnou kombinací jemných modelací s jasnými kresebnými konturami. Monika stejně jako Vladimír zviditelňuje fakturu malby a jejího procesu, ale v jejím podání se toto zdá býti jakoby méně viditelné nebo dokonce vedlejší, ve prospěch emocionální naléhavosti samotného motivu.
Vladimír Houdek naopak stupňuje čím dál větší transparentnost a systematičnost malířského procesu. Opustil nadobro obrazy magických scenérií zabydlených postavami, které nově nahrazuje poněkud zástupnými fotografickými torzy. Navazuje v jeho typicky zběsilém tempu na abstraktní anagramy. Kromě dvou nových anagramů s motivem kruhů zde prezentuje výběr z posledního cyklu piktografů malých formátů, kde se nekonečně variují modernistické kompozice a opakuje lehce ironizovaná estetika koláže nebo asambláže. Vladimír vystřihuje větší či menší fragmenty ze starých filmových magazínů, které lepí nejdříve na papír. Ten je vždy o něco menší než formát plátna. Po umístění papíru na plátno může původní koláž zmizet pod jiným obrazem nebo se stát impulsem spontánní hry s jakousi strukturou příznačnou pro modernistické i minimalistické malířství (..ať už strukturou lineární nebo plošnou). Ta se objevuje ve formě rámování a zdvojování formátu plátna – jeho vertikálních a horizontálních okrajů.
Divák této výstavy si nemůže nepovšimnout všudypřítomný a vzájemný vliv dvou pozoruhodných individualit. Podobnost (nejen formální) na první pohled evidentní, je natolik propletená a silná, že nelze rozlišit konkrétní směr a kauzalitu inspirativního vlnění. Monika i Vladimír studují na stejné škole v různých malířských ateliérech a věnují se výhradně expresivní malbě nebo kresbě. Oba dva se vědomě vrací k malířské avantgardě jako k důležitému orientačnímu bodu, aby mohli vyprávět svůj dnešní a osobní příběh o romantickém vztahu k médiu závěsného obrazu. V nových souborech, které zde prezentují, si evidentně notují v modernistických kompozicích, kolážové estetice kubismu a v lhostejnosti k iluzionistickým zobrazovacím konvencím. Malba je tu převážně chápána jako objekt nebo plocha zrcadlící sama sebe. Tyto malířské strategie lze vystopovat paralelně a nezávisle u obou autorů, stejně jako subtilní, ale zásadní rozdíly v jejich naturelu i pohledu na věc.
Michal Pechouček
